Dopad nového občanského zákoníku na mateřské školy

1.1.7

Dopad nového občanského zákoníku na mateřské školy

JUDr. Hana Poláková

Dne 1. ledna 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb. Hlavním ideovým zdrojem této rekodifikace byl vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937, který s ohledem na historické okolnosti nebyl nikdy přijat. Autoři se nechali ovlivnit i dalšími evropskými kodexy, které mají úpravu našeho soukromého práva co nejvíce přiblížit běžným kontinentálním konvencím.

Autoři nového občanského zákoníku uvádí tři základní důvody pro přijetí nové úpravy soukromého práva:

• Duálnost úpravy závazkového práva ve dvou kodexech – občanském zákoníku a obchodním zákoníku. Existuje sice smluvní volnost, ale vnějšími právními pravidly nastavenými v různých právních předpisech jsme nuceni dodržovat zákonná ustanovení. Například existence zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor omezuje smluvní volnost smluvních stran.

• Zrušený občanský zákoník byl postaven na absolutní neplatnosti, ke které soudy musely přihlížet i bez návrhu. To znamenalo, že i pro formální nedostatky byla zrušena celá smluvní úmluva, i když to smluvní strany nechtějí. Například jsem se nemohla platně zříci práva na dědictví, nemohla jsem si sjednat jiný úrok z prodlení než v sazbě dané zákonem. Nový občanský zákoník je postaven na relativní neplatnosti. Mohu si ujednat cokoli, sám zákoník je pouze vzorem jednání, kterého se ale nemusím držet. Pokud mám za to, že je smlouva neplatná, musím se svého nároku dovolat soudně.

• Důraz na konvenci. Jsme státem založeným na demokratickém zřízení a tržním hospodářství a tomu musí odpovídat i úprava soukromého práva deformovaná předcházejícími úpravami především z let 1950 a 1964.

Nový občanský zákoník se podle legislativních zvyklostí dělí na pět části, které se dále dělí na hlavy, díly a oddíly:

• Část první – Obecná část, § 1 - 654 (předmět úpravy a základní zásady, osoby, zastoupení, věci a jejich rozdělení, právní skutečnosti),

• Část druhá – Rodinné právo, § 655 - 975 (manželství, příbuzenství a švagrovství, poručenství a jiné formy péče o dítě),

• Část třetí – Absolutní majetková práva, § 976 - 1720 (všeobecná ustanovení, věcná práva, dědické právo),

• Část čtvrtá – Relativní majetková práva, § 1721 - 3014 (všeobecná ustanovení o závazcích, závazky z právních jednání, závazky z deliktů, závazky z jiných právních jednání),

• Část pátá – Ustanovení společná, přechodná a závěrečná, § 3015 - 3081.

Nový občanský zákoník ruší zcela nebo částečně 238 dosavadních právních předpisů, a to například obchodní zákoník, zákon o rodině, zákon o vlastnictví bytů, zákon o sdružování občanů a celou řadu dalších důležitých právních předpisů. Školský zákon, zákon o pedagogických pracovnících a předpisy související (například vyhláška č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání) zůstávají v platnosti.

Jak tedy zasáhne nový občanský zákoník do života školy? Z ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním a vyšším odborném vzdělávání (školský zákon), vyplývá, že vzdělávání poskytované podle tohoto zákona je veřejnou službou. Nový občanský zákoník ale upravuje soukromé vztahy ne veřejnou službu. Právní úprava vzdělávání a výchovy daná školským zákonem, vyhláškou o předškolním vzdělávání tedy zůstávají v platnosti. Stejně tak fungování příspěvkové organizace podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů je nedotčeno. Podle § 20 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly zřízeny. Ustanovení občanského zákoníku, se použijí jen tehdy, slučuje-li se to s právní povahou těchto osob. Přitom právnická osoba se definována jako organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jeho právní osobnost uzná.

Jménem školy, školského zařízení jedná ředitel a rozsah jeho kompetencí je dán především školským zákonem a zřizovací listinou. Postavení statutárního orgánu neřeší naše speciální úprava, ale obecná úprava občanského zákoníku. Zde je na místě upozornit na ustanovení § 159 občanského zákoníku, který definuje péči řádného hospodáře. Činnost ředitele školy je třeba vykonávat s nezbytnou loajalitou a s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu a nevyvodí z toho pro sebe důsledky. Pozor i na ustanovení § 5 odst. 1 občanského zákoníku, které definuje odbornou péči. V ustanovení § 5 odst. 1 je uvedeno, že kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím na vědomí, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.

Pokud se bavíme o právnických osobách, tak při školách často pracují sdružení rodičů a přátel školy. I pro ně je důležitá úprava právnických osob daná ustanoveními § 118 – 418 občanského zákoníku. Zákon rozlišuje tři druhy právnických osob:

• korporace – právnická osoba vytvořená společenstvím osob, například občanské sdružení nebo spolek jako zájmové sdružení,

• fundace – právnická osoba vytvořená majetkem vyčleněným k určitému účelu a jejíž činnost je na tento účel vázána; například nadace nadační fond,

• ústav – právnická osoba ustavená za účelem provozování společensky nebo hospodářsky užitečné činnosti, a to s využitím vlastního majetku a osobnosti; například obecně prospěšná společnost.

Podmínkou vzniku právnické osoby se mimo jiné zápis do veřejného rejstříku (zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob).

Sdružení rodičů a přátel školy zřízené podle zrušeného zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, se považují od 1. ledna 2014 za spolky (viz ustanovení § 3045 zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Úpravu spolků najdeme v občanském zákoníku v ustanoveních § 294 až 302. Svou činnost tedy realizují jak doposud. Do dvou let od nabytí účinnosti občanského zákoníku, tedy do 31. 12. 2015, zváží své přejmenování na Spolek rodičů a přátel školy a v souvislosti s tím požádají o změnu zápisu ve veřejném rejstříku.

Jak již bylo konstatováno, občanský zákoník upravuje právo soukromé a vzdělávání je upraveno právem veřejným. Jaké jsou základní rozdíly mezi právem veřejným a soukromým?

Veřejné právo je založeno na prvcích nadřízenosti a podřízenosti, kdy vykonavatel veřejné správy (nejčastěji úředník) rozhoduje o právech a povinnostech účastníka správního řízení. Například rozhoduje o přijetí k předškolnímu vzdělávání. Veřejná moc má potenciál se rozšiřovat a omezovat privátní sféru, a proto nařizuje náš ústavní pořádek, že veřejná moc smí jednat jen tak, jak jí zákon dovoluje – pozitivní vymezení.

Pro soukromou sféru platí, že jednotlivec může činit vše, co mu zákon nezakazuje a musí dělat jen to, co mu zákon výslovně nařizuje. Právo soukromé je nezávislé na uplatnění práva veřejného. Jde o prosazování zájmů soukromé povahy, kde občanský zákoník dává pouze návod jak postupovat. Například jak uzavřít manželství, jak uzavřít smlouvu, jak ji plnit, jak se dědí, jak se hradí škoda. Soukromé právo zahrnuje práva a povinnosti vznikající ze vzájemného styku osob sobě si rovných a z jejich vůle avšak s vědomím, že si nejsme všichni rovni, a proto chrání slabší stranu. Je zdůrazňována přednost svobody člověka před státem. Člověk tu není kvůli státu, ale stát je tu kvůli lidem.

Většina ustanovení nového občanského zákoníku je dispozitivních, platí tedy, že se použijí, neprojeví-li strany jinou vůli. V soukromé sféře rozhoduje každý sám za sebe, ovšem je třeba mít na paměti, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka, že si sice mohu odchylně ujednat práva a povinnosti, ale ujednání nesmí porušovat:

• dobré mravy (soubor všeobecně uznávaných a přijímaných společenských pravidel a představ o tom, co je správné, rozumné a obvyklé jednání),

• veřejný pořádek (pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu celé společnosti),

• právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

Ředitel školy vystupuje v pracovně právních vztazích jako zaměstnavatel. Jak se nový občanský zákoník promítne do pracovně právních vztahů? Pracovní právo patří do odvětví soukromého práva, ale zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zůstává dále v platnosti. Ustanovení § 2401 zákona 89/2012 Sb, občanského zákoníku, praví, že práva a povinnosti účastníků pracovněprávních vztahů upravuje jiný zákon, kterým má na mysli zákoník práce. Vztah zákoníku práce a občanského zákoníku je vymezen na koncepci podpůrného působení občanského zákoníku, jestliže není možné zákoník práce použít. Občanský zákoník se použije na pracovněprávní vztahy:

• nevylučuje-li to zákoník práce výslovně,

• nemá-li zákoník práce vlastní použitelnou úpravu.

Použití nového občanského zákoníku musí být v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (zejména § 1a zákona č. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce).

Zákoník práce, jakožto speciální právní úprava pracovněprávních vztahů, vylučuje použití občanského zákoníku v těchto oblastech:

• Jednalo by se o rozpor s obsahem a účelem základního pracovněprávního vztahu.

  1. Výběr zaměstnanců záleží jen na zaměstnavateli bez možnosti samotných zaměstnanců uplatnit autonomní vůle.
  2. Vztah zaměstnavatele a zaměstnance je dlouhodobý, vykazuje silné osobní vazby, vysokou míru důvěry mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (základní zásada uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek a základní zásada jednání v souladu se zájmy zaměstnavatele).
  3. Předmětem základního pracovněprávního vztahu je osobní výkon závislé práce zaměstnance pro zaměstnavatele (jeho jménem a na jeho náklady a odpovědnost). Vztah se realizuje řízením ze strany zaměstnavatele a plněním úkolů ze strany zaměstnance – charakter služby – v jednání zaměstnance je problematické rozlišit autonomii projevu vůle a plnění pokynů uložených zaměstnanci zaměstnavatelem. Proto zákoník práce poskytuje zaměstnanci zákonnou ochranu jeho postavení při výkonu práce.

• Snížila by se míra ochrany zaměstnance

  1. Smluvní volnost je omezena z důvodu ochrany zaměstnance jako slabší strany základního pracovněprávního vztahu. Zákoník práce často stanoví povinnost chovat se určitým způsobem a neumožňuje odchylné ujednání, a to ani tehdy, kdyby s tím zaměstnanec souhlasil.

• Umožnila by se ingerence třetích osob do základního pracovněprávního vztahu

  1. Zákoník práce se vztahuje jen na dvě smluvní strany. Obě smluvní strany jsou vzájemně nenahraditelné a jejich změna v podstatě nepřichází v úvahu (výjimka převod zaměstnavatele za přísných zákonných podmínek, který se váže pouze na vůli zaměstnavatele).
  2. Veškerá práva a povinnosti se odehrávají mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a bylo by v rozporu s účelem pracovněprávních vztahů, aby do práv a povinností smluvních stran místo zaměstnavatele a zaměstnance vstupovaly další osoby.

Zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník v ustanovení § 9 odst. 2 předpokládá, že soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí tímto zákonem v rozsahu, v jaké je neupravují jiné právní předpisy. To platí i pro úpravu pracovně právních vztahů. Proto bylo nutno přistoupit k novele zákoníku práce, která se dotkla především ustanovení, které upravují:

• Základní zásady pracovněprávních vztahů;

• Stanovení rozsahu odchylné úpravy práv a povinností v pracovněprávních vztazích;

• Definice zaměstnavatele a zaměstnance (od kdy mohu uzavřít pracovní smlouvu, upravuje občanský zákoník);

• Neplatné právní jednání;

• Uzavírání pracovních smluv;

• Možnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zákonnými zástupci nezletilého zaměstnance, který nedosáhl 16 let věku;

• Postoupení pohledávky, započtení pohledávky a srážky ze mzdy.

Odchylná úprava práv a povinností v pracovněprávních vztazích nesmí být nižší nebo vyšší, než je právo nebo povinnost, které stanoví zákoník práce nebo kolektivní smlouva jako nejméně nebo nejvýše přípustné. Minimální sociální standard může být podkročen jen v případech mzdy za noční práci, mzdy za práci v sobotu a v neděli, v případě smluvního platu. Od ustanovení § 363 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, kde jsou zapracovány předpisy práva EU, se lze odchýlit jen ve prospěch zaměstnance. K odchylné úpravě práv a povinností může dojít smlouvou i vnitřním předpisem. K úpravě povinností zaměstnance však smí dojít jen smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Jestliže se zaměstnanec vzdá práva, které mu zákoník práce, kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis přiznává, nepřihlíží se k tomu.

Zaměstnancem je podle nového ustanovení § 6 zákoníku práce fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu. Nejnižší věkovou hranici pro uzavření pracovního poměru upravuje občanský zákoník v ustanovení § 35. Nezletilý může uzavřít pracovní smlouvu popřípadě dohodu mimo pracovní poměr až po ukončení povinné školní docházky.

Ustanovení § 20 řeší nedostatek formy jednání. Pokud nebylo právní jednání učiněno ve formě, kterou vyžaduje tento zákon, a již bylo započato s plněním, není možné se neplatnosti jednání dovolat u těch jednání, jimiž vzniká, nebo se mění základní pracovněprávní vztah. Pokud tedy byla pracovní smlouva dohodnuta jen ústně a bylo započato s plnění, nemůže se žádná ze smluvních stran dovolat neplatnosti. Smluvní strany budou moci nedostatek písemné formy dodatečně odstranit s právními účinky od jeho počátku. V případě ostatních smluv, u kterých zákoník práce předepisuje písemnou formu, například kvalifikační dohoda, nebude-li dodržena písemná forma, bude možné namítnout jejich neplatnost v zásadě bez časového omezení.

Změnu najdeme i v úpravě možnosti odstoupení od smlouvy v případech, kdy zaměstnanec nenastoupil ve sjednaný den do práce, aniž by mu v tom bránila překážka v práci, nebo se zaměstnavatel do týdne nedozví o této překážce. Nově je předepsána písemná forma odstoupení, jinak se k němu nepřihlíží.

Zákoník práce v ustanovení § 23 doplňuje ochranné ustanovení ve vztahu k zaměstnancům, které má zabránit tomu, aby kolektivní smlouva obsahovala ujednání snižující práva zaměstnanců, která jim zákoník práce zaručuje. K takovýmto ujednáním by se nepřihlíželo. Kolektivní smlouva jako taková se také nebude řídit občanským zákoníkem, ale i nadále bude platit speciální zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Zvláštní povaha kolektivní smlouvy odůvodňuje, aby byla některá právní jednání upravená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve vztahu k této smlouvě vyloučena (vyloučení neupravené smlouvy podle § 1746 odst. 2, vyloučena relativní neúčinnost právního jednání podle § 589 až 599 a vyloučeno je i odstoupení od smlouvy podle § 2001 až 2005 občanského zákoníku).

Je zdůrazněna neplatnost právních jednání, která nejsou učiněna v písemné formě. Půjde zejména o výpověď z pracovního poměru, zrušení pracovního poměru ve zkušební době, výpověď dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti.

Společná ustanovení o mzdě, platu, odměně z dohody a odměně za pracovní pohotovost v ustanovení § 144a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, zakazují právo na mzdu, plat a odměnu z dohody o provedení práce nebo z dohody o pracovní činnosti ani jejich náhradu postoupit jinému. Mzda, plat, jakož i odměna do dohody o práci konané mimo pracovní poměr musí být co nejvíce chráněna proti jejímu, byť smluvně sjednanému, postižení. Ze stejného důvodu se zakazuje právo na mzdu, plat, odměnu z dohody mimo pracovní poměr použít k zajištění dluhu. Toto zajištění dluhu však nezahrnuje dohodu o srážkách ze mzdy. Porušení těchto zákazových norem je spojeno s negativním právním následkem, kterým je, že toto vadné právní jednání je právně…