Vášně vzbudilo také slovo „tahoun“, které může působit tak, že dítě by táhlo celou třídu na vlastní úkor, bez toho, aby se pokrývaly i jeho potřeby. Pro rodiče může být frustrující, když je jejich dítě označeno za tahouna, protože to může působit, jako by mělo „zachraňovat“ celou třídu.
Ano, to slovo je do jisté míry nešťastné. Používá se, protože mu lidé rozumějí, ale v praxi to znamená i uznání studijních schopností dítěte – v podstatě ocenění. Někdo si pod tím představí dítě, které je systémem využíváno, ale ve skutečnosti to jen potvrzuje, že má na víc. To je pro rodiče pozitivní zpráva.
Ostatní státy „tahouny“ ze základních škol neodstraňují, protože vědí, že smíšené prostředí prospívá všem – nejen slabším žákům, ale i těm nadaným. Vedle vzdělávání je totiž škola i o socializaci. Na základce může být nadané dítě jednička nebo dvojka ve třídě, ale na víceletém gymnáziu se jeho postavení snadno stane průměrným, což mu lídrovské schopnosti nerozvine. Na základní škole se naopak naučí vést ostatní.
Určitě je pravda, že heterogenní prostředí rozvíjí sociální inteligenci. Ale co když se nadané dítě necítí na základní škole dobře právě kvůli sociálním aspektům a nechce vést? Naopak se může mezi spolužáky cítit nepřijaté, a pak se cítí psychicky lépe mezi těmi, kteří ho víc chápou.
Třídní kolektiv na základní škole je vlastně zmenšeným modelem celé společnosti. Na rozdíl od víceletého gymnázia, které je uměle vytvořeným prostředím složeným převážně z elitních dětí z elitních rodin. Samozřejmě to neplatí absolutně, ale pořád je to mnohem užší výběr než základní škola. Logicky pak děti z těchto kolektivů mívají nižší sociální kompetence, i když v dospělosti budou žít ve stejném městě jako lidé z ostatních sociálních vrstev. Aby spolu lidé v jedné obci dokázali fungovat, je výhodné, když si na sebe pamatují už ze školy, protože spolu kdysi seděli v lavici, i když mají naprosto odlišné sociální postavení, finanční situaci nebo životní zkušenosti. To je hodnota, kterou jednotlivý rodič při rozhodování o vzdělání svého dítěte nemusí vnímat, ale pro celou společnost má obrovský význam. A právě proto je úhel pohledu na úrovni státu tak důležitý.
Současná generace je ale mnohem citlivější, nemůže pro ně být společenský nekomfort až příliš velký? Vždyť výskyt psychických poruch u dětí výrazně roste.
Podle jakého klíče bychom měli právo poskytovat speciální péči jen dětem, které se dostanou na víceleté gymnázium? Pokud připustíme, že taková péče je důležitá, pak by na ni měl mít nárok každý žák, nejen ti vybraní. Proto chceme změnit i druhý stupeň základní školy tak, aby dokázal co nejvíce individualizovat výuku a přizpůsobit se potřebám každého dítěte. Samozřejmě nikdy nepůjde pokrýt úplně všechny individuální požadavky, ale cílem by mělo být co největší přizpůsobení každému jednotlivci.
Dobře, je to menšinová potřeba, ale pořád to je nezanedbatelné procento dětí.
Ano, proto se těmto dětem věnujeme, ale nesmíme zapomínat na těch zbývajících devadesát procent. Je to nejen otázka jejich menšinového zastoupení, ale také toho, jakou moc tato skupina ve společnosti má. Těchto deset procent žáků má ve skutečnosti obrovský vliv, protože na víceletá gymnázia chodí děti elity společnosti. Samozřejmě ne všichni rodiče elit volí víceletá gymnázia. Někteří věří v hodnotu běžného vzdělávacího prostředí a chtějí, aby jejich děti vyrůstaly mezi různorodými vrstevníky, motivovaly se k výkonům, ale zároveň měly „normální“ kamarády a žily běžný život. Nemá ale smysl si namlouvat, že je takových většina. Mezi elitami převládají děti na víceletých gymnáziích, pokud tedy nejsou rovnou v zahraničních školách.
Principiálně má každé dítě právo na individuální péči. Pokud bychom se ale zaměřili jen na inkluzi „shora“ a „zdola“, mohli by být opomenuti ti „středoví“, tedy děti bez výrazných specifických potřeb. Hrozí, že učitelé budou věnovat pozornost hlavně těm okrajovým skupinám – nadaným a těm s diagnózami – a polovina třídy, která spadá do „průměru“, zůstane bez adekvátní podpory.
Ano, každý má nárok na pomoc, ale nadané děti mají trochu jiné potřeby. Nejsou oficiálně zařazeny mezi děti se speciálními potřebami, a přesto si s nimi učitelé na základních školách často nevědí rady – ať už kvůli nedostatku času, nebo proto, že v inkluzivnějším prostředí s nimi nemohou pracovat tak individuálně.
Z položené otázky jakoby vyplývalo, že předpokládáme automaticky, že učitelé na víceletých gymnáziích s nadanými dětmi umějí pracovat lépe. Data to bohužel nepotvrzují, o tom je mimochodem naše druhá letošní analýza Auditu vzdělávání.
Mimořádně nadané děti mají náročnější potřeby než ostatní. Pro pedagoga je často větší výzvou pracovat s takovým žákem než s dítětem, které má diagnostikovanou nějakou poruchu učení. Základní škola by měla prostřednictvím školního poradenského pracoviště pokrýt ale potřeby všech dětí – mimořádně nadaný žák potřebuje podporu shora, dítě s dysfunkcí jiným směrem, autistické dítě zase jinak a třeba i běžný žák s duševními obtížemi má své specifické potřeby. Každé dítě dnes čelí nějakému problému, a proto je nutné zajistit co nejkomplexnější podporu.
Problém je, že nadané děti v systému chybí – ne proto, že by tam nebyly, ale protože nejsou diagnostikovány. Takže je ve školách sice máme, ale nevíme o nich a nedostávají tak odpovídající péči. Na druhou stranu ani gymnázia nejsou primárně určena pro nadané děti – jsou pro žáky s vyšším studijním potenciálem. Skutečně mimořádně nadané děti se tam často vůbec nedostanou, protože čím více talentu mají v jedné oblasti, tím více mohou mít oslabení jinde. Například mimořádně nadané dítě s poruchou autistického spektra se často nedokáže dobře socializovat. Nebo žák s extrémním talentem na matematiku nemusí uspět v přijímacích testech kvůli slabé češtině. Současné nastavení přijímacího řízení tedy nejlépe vyhovuje spíše průměru než skutečně výjimečným dětem.
